Terapie duše - díl I

neděle, února 08, 2015

S úsměvem na tváři se vrhnu svojí kamarádce okolo krku. „Jsem tak ráda, že tě vidím! Jak ses měla? Máš nádherný kabát! Moc ti to sluší!“ Ona na mě chvíli nepochopitelně zírá. Není schopná reakce, protože vstřebává můj „slovní humbuk“. Po chvíli se však rozkouká a povzdechne si „Jak ty to děláš? Jsi vždy tak pozitivní, zábavná, energická. Všechno se ti daří, všechno ti vychází… A navíc jsi skromná a jedna z mála co si všimne změny. A tvé komplimenty? Holka měly by ti platit zlatem. Ty jsi dar!“ Směju se jejímu přirovnání. Cožpak dělám něco tak výjimečného? Úsměv, objetí, krásná slova…Od toho život je! Rozdávejme radost a ona se nám vrátí!

Většina lidí, se mě ptá. Jak to děláš? Jak můžeš být tak čilá, tak hyperaktivní? Jak to všechno stíháš? Kde bereš ten pozitivní smysl života?
A tak vlastně vznikl nápad na skupinu článků o pozitivní životním stylu. Nehodlám do vás cpát nějaké mantry, nutit vás od základů měnit život nebo něco takového. Chtěla bych vás inspirovat, to je vše o co mi jde. Možná si po přečtení článku zaťukáte na hlavu a řeknete: „No tak ta je teda řádně šáhlá.“ Dobře, je to vaše věc. A víte co? Ano jsem šáhlá!

Jak to začalo
Na střední škole jsem byla velký loser. Viděli jste někdy alespoň jeden díl Glee? Tak víte co? Já jsem celá Rachel! Tedy, ne že bych uměla zpívat jako ona ale jsem stejně ambiciózní. Jdu si za svými sny, dřu do poslední kapky potu a někdy i krve. Jsem cílevědomá. A neskutečně tvrdohlavá!
Střední školu jsem nesnášela. Měla jsem své důvodu. Každý nějaké máme.
Od vysoké jsem si slibovala mnohé. Více svobody (jak kdybych jí na intru neměla dost) jiný přístup k výuce a především nové lidi. Lidi na úrovni, kteří nevymýšlí prkotiny a nepomlouvají vás za každým rohem. Všechno to ale dopadlo jinak.
První semestr za mnou, první zkouškové přede mnou. A já byla zklamaná. Nic nešlo tak, jak jsem si představovala. A tak, když jsem po jednom incidentu ztratila poslední zbytky své sebeúcty, rozhodla jsem se, že je čas začít jinak.

Každého z nás, něco trápí. Hledáme cesty, nevíme kudy kam. Já se vám na svých zkušenostech pokusím ukázat, co pomohlo mně. Neříkám, že to bude fungovat, ale za pokus nic nedáte ;)



Pohyb = nepřítel?
Ve čtvrťáku jsem nabrala. Nervy z maturity, z přijímaček, injekce B12 …To vše udělalo své. Těch 15 kg tu bylo a já nevěděla jak. A co teď s nimi?
Začínala jsem jógou. Pozdrav slunci ke zlepšení flexibility těla. Ano, bylo mi lépe. Na druhou stranu, nebylo to ono.
A pak jsem objevila Jill. Všichni jí chválili, jak je skvělá a když jsem viděla výsledky ve videích, nehodlala jsem čekat. První den, který jsem odcvičila, byl 31. prosinec 2012. Ostatně proč čekat na 1.1 a dávat si nějaká hloupá přecevzetí že?
Co říci, bylo to peklo. Nemohla jsem při cvičení pořádně dýchat, funěla jsem a myslela, že brzy bude po mně. A to jsem nevěděla, co mě čeká druhý den.
Na Nový rok, jsem se probudila v jedné velké křeči. Všechno mě bolelo! Poprvé jsem pochopila, co je to bolest svalů. Obléknutí trička, shyb pro spadlé pravítko, sednutí na židli…Všechno bolelo.
Abych nebyla jen negativní. Zhruba po čtyřech dnech si mé tělo zvyklo. Najednou mi level jedna přišel lehký. Těšila jsem se na další a těžší level dvě.
Svět okolo mě se měnil. Měla jsem více energie, cítila jsem se šťastnější, myslela jsem pozitivněji. Nechápala jsem, kde se to ve mně bralo. Nikdy bych neřekla, že 30 minut cvičení denně, vám tolik dokáže změnit psychiku. Ale víte co? Dokáže!
Je jedno, pro co se rozhodnete. Ať budete cvičit doma, chodit s kamarádkami na zumbu, se psem na procházky…Pohyb dělá zázraky! Nadopuje vás hormony štěstí, zformuje vaši postavu a vykouzlí vám úsměv na rtech.

Lidé nejsou zlí!
Nadlidský úkol, dostat tento aspekt z mé hlavy. Vždyť mi tolik lidí v životě ublížilo a najednou bych jim měla věřit? A přátelit se s nimi? Já vyhlášený samotář a introvert, co randí s knížkami?
Víte, co se říká. Nejlepší léčba, je ta šokem. A přesně tak jsem na to šla. Vystavovala jsem se úmyslně velkému množství lidí a doufala, že se to časem zlomí. A zlomilo.
Dokonce se stalo to, že z introverta, je dnes extrovert ale to už je jiný příběh.
Ale co je hlavní, člověk potřebuje společnost.



Relax = flákání?
Relax? Co to proboha je? Vždyť člověk má přeci pořád co dělat a je toho kolem něj tolik! Proč bych jako měla ležet ve vaně se svíčkami? Tak marnotratná opravdu nejsem.
Následky známe coby „šílená, uspěchaná Plzeň“, jsem v sobě nosila hodně dlouho. Díky bohu za Brno! Jejich „lážo plážo“ mě naučilo, že relaxování neznamená flákání. Je to odpočinek a odpočinek tělo potřebuje. Bez výčitek!


Dnes jsem zmínila jen pár tipů, které mi pomohly na cestě za mým lepším já. Ta cesta nebyla jednoduchá a stále ještě neskončila. Stále je co zlepšovat a měnit. 

You Might Also Like

2 komentářů

  1. Děkuju za radu. I přes to, že vysokou školu neplánuji, tak tvou radu mám u srdce. :) Jelikož a protože mám český jazyk ráda a ježí se mi vlasy, když vidím hrubky :D

    Tvůj blogspot je opravdu báječný. Celý tento článek mě donutil usmát se. Vždy jsem si říkala, jak začnu cvičit, nějak to nevyšlo. Já jsem člověk, co vždycky bude milovat gaučing a filmy. :D Je hezký, že se máš skvěle. Já už pořádně nevím, jaké je to být happy jak tři grappy. :))

    OdpovědětVymazat
  2. Já jsem na to nejdřív šel vědecky a koupil si knihu Louisy Hay o pozitivním myšlení. A teď mám za sebou třetí den Jill a už mě konečně nebolí celé tělo :)

    OdpovědětVymazat

Popular Posts

Like us on Facebook

Flickr Images

Subscribe